7.–9. května 1945
Pondělí 7. května 1945
Od rána se proud rudoarmějců nezastavil. Stále přicházejí nové a nové posily od Oslavan. Vesnice se vojsky jenom hemží. Hlavně to jsou pěšáci a vozatajci. Všude jsou rozmísťovány hlídky, kulometná hnízda a lehké dělostřelectvo. Pomáháme nosit bedny s náboji, radíme, kde dělo umístit do výhodného postavení, a tak je to v celé vesnici. Teď už se nebojíme. Dojde-li ke střetnutí, rozhodně v něm zvítězí Rusové. K večeru přestřelka zesílila, ale těžších zbraní užito nebylo.
Dne 8. května 1945 – úterý
Noc prošla celkem klidně. Maličký srpek couvajícího měsíce se z výšky díval na dohořívající trosky naší vesnice. Ruští vojáci nás ujišťují, že „Hitler je kaput, Germán kaput a co skoro budět i vojna kaput“! Partyzáni přinášejí zprávu, že 7. května ve 14 hodin byla podepsána německá kapitulace. Letadla nad námi krouží a tentokrát shazují letáky. Jeden jsem chytil. Je německý a jsou v něm vybízeni němečtí vojáci, aby odložili zbraně. Že by už opravdu kapitulace? Jsme už po tom všem opatrní ve věření. Komu věřit? Přestřelky trvají dále.
Rusové posilují svoje pozice. K nám u Procházků postavili tři minomety. Za malou chvíli byli zastříleni na zmolu u Ketkovic, kde Němci mají svoje bunkry. K 15. hodině na nás zčista jasna začínají dopadat střely ze vzdálených zbraní. Po páté hodině odpoledne palba sílí, neutuchá, ale nabývá takové mohutnosti, že se země chvěje. Rozprasky nábojů jsou tak silné, že to bije a s dveřmi krytů úplně lomcuje. Ani večer palba neutuchá, ale jen získává na intenzitě. Dnešní den je nejhorší ze všech dosavadních, které nám bylo souzeno, abychom prožili se svými rodinami na válečném poli ve frontové linii. U Přibylů pod přístřeškem padl kůň.
Po 11. hodině v noci palba přiblíživších se obrněnců ustává a je slyšet jen hukot vzdalujících se motorů. Jejich ústup je však kryt dalekonosnými zbraněmi. To trvá až do půlnoci. Souhra zbraní byla dokonalá, to jako voják musím uznat.
Dne 9. května 1945
U nás, totiž u Procházků v č. 17, co jsme dočasně ubytováni ve sklepě, má velitel minometné baterie telefon. Ten drnčí každou chvíli skoro v jednom kuse i za největší palby. Všude kolem celého domu jsou dělostřelecké a minometné náboje. No voze, na zahradě, po dvoře, u minometů, no zkrátka všude. Kdyby sem tak nějaká ta zbloudilá německá střela padla, to by byl konec. Nevím, kolik mohlo být hodin, ale odhadoval bych to tak, že to mohlo být mezi 1. až 2. hodinou po půlnoci, když zvonil telefon. Velitel vyslechl rozkaz a běží do našeho krytu, kde jsou s námi schováni i ruští vojáci a volá: „Hore, chlapi, k boji, k boji!“
Vojáci hbitě nastupují k minometům a velitel jim oznamuje konec vojny a úplnou německou kapitulaci. Jako salva vítězství má býti vypáleni z každé hlavně 50 ran. Neudržel jsem se, abych neprovolal: „Nechť žije Krasnaja Armia, ať žije maršál Stalin! Ať žije president Beneš!“
A již celým dvorem zní salvy ze všech stran. Náš dědeček Jakub Matěja nezapřel v sobě starého dělostřelce, má náruč minometných nábojů a sám se zúčastňuje střelby. Při nabíjení říká: „Za vlast!“ Pink! A mina letí ... „Za ty, kteří nezradili!“ „Za ty, kteří se nedočkali a za světlou jejich památku!“ A tak to jde rána za ránou, až jsme z toho ohlušeni. Vnímáme jen zášlehy ohňů z hlavní minometů. Bylo to strašné, ale bylo to krásné! Protože to byly salvy vítězství! Že to byly salvy tak dlouho toužebně očekávaného míru!
Rozednilo se. Zpráva o kapitulaci Německa se bleskově nesla od sklepa ke sklepu. Ruští vojáci se už v noci připravovali k odjezdu. Ještě se ani pořádně nerozednilo a už nasedali na koně a voj se hnul, jak nám jeden moloděc řekl: „Směr Praha!“
V obci je klid. Skřivánci zpívají vysoko nad luhem a včelky poletují po žlutých pampeliškách. Občané odnášení svoje svršky z krytu do svých domovů. Je krásné teplé počasí. Ani se nám věřit nechce, že je mír a že jsme to vůbec přežili a že je opravdu po válce. Nevyspalí, neoholení, špinaví a hladoví. Čtrnáct dnů bez teplého jídla. Teplou kašičku mívala jen Lenka a tu jí maminka ohřívala pouze nad petrolejovou lampou nebo svíčkou.
To nezvyklé ticho kolem nám připadalo tak divné!
Doma to bylo všechno vzhůru nohama. Ani jediná tabulka v oknech nebyla celá. Okenní rámy byly rozstřílené a kulky z kulometů jsou zapíchány ve zdi, ale i ve dveřích a dveřních zárubních. Dveře rozbity, střecha rozbita, zdivo rozbité. Co začneme prvně?
„Pořádek! Zametat, mýt, uklízet!“ Potom vysteleme postele. Ale co na ně? Vždyť je všechno rozkradené! Skříně prázdné, šaty pryč, povlečení na postele pryč! Ach což – lidé jsou všelijací! „Však tomu, kdo to ukradl, to štěstí nepřinese, ani Boží požehnání“, pravila babička. Teď rychle do práce. Po čase si pořídíme nové!
Co si budeme moci spravit sami vlastními silami a umem, to si spravíme! Na pomoc nelze spoléhat. Celá obec je rozbitá a celá republika je vykradená. Vlaky nepojedou a auta či koně nejsou. Ale vybudujeme si republiku a všechno lepší a krásnější. Malou, ale naši!
Článek byl publikován 6.5.2007
