5.–6. května 1945
Sobota 5. května 1945
Po hrůzyplné noci požáry ve vesnici pomalu dohořívaly. Vesnicí táhl se pach jediného spáleniště. Po 10. hodině objevil se ve vesnici kozák, doprovázený partyzánem. S klidem prošli celou vesnicí až k horní škole, jakoby se ani nechumelilo. U obecního úřadu opět nás vybízeli, aby civilní obyvatelstvo nedělalo žádné akce jako byla mobilizace. Znovu jsme nabyli víry, že Rudá armáda nás neopustí a že vrchovatě splatí utrpení našich žen a dětí. Po včerejší noci jsme tím více rozhodnuti pomáhat vojákům ruské armády, jen aby už byl jednou učiněn konec nájezdům a utrpení života na frontě.
Krejčí Václav Šalda dnes zachytil na své krystalové stanici volání Prahy o pomoc. Zpráva se rychle rozšířila po celé vesnici. Tak v Praze se bojuje!
Jinak je klid jako před bouří. Zlověstné ticho trvalo až asi do půl páté odpoledne a už zase slyšíme v dálce hukot těžkých vozidel. Ze škvír Procházkovy stodoly zjišťujeme, že nás opět obkličují tanky. Přískokem běžíme do svých krytů a již zase začíná palba a první detonace. Znovu prožíváme chvíle napětí, kdy nám to praskne do sklepů a zavalí nás to, aby už jednou byl učiněn konec všemu. Všemu – i našim životům! Konec ano, jenom ne zmrzačení.
Z této úvahy byl jsem náhle vyrušen výbuchem šrapnelu přímo nad barákem. To byla ale „šleha“! Křidlice se sypou ze střech, ale ještě je dům celý a my také. Jen se kryt zavlnil. Kanonáda neutuchá, ženské se modlí a už znovu cítíme kouř ohně. Za chvíli zjišťuji, že hoří u Misterů, dům č. a starosty obce Františka Kulíka, č. 190. Netrpělivě jsem čekal na konec dělostřelby a jen jsem zjistil, že se obrněnci vzdalují, už jsem to přískoky bral k našemu domu. Zjišťuji, že náš dům nehoří! Vbíhám dovnitř. Nikde nikdo, ticho – klid. Na půdě jsem našel zápalný granát, který však nevybuchl. Druhý zápalný granát prohořel dřevěným stropem, padl do prázdného prasečího chlívku na beton, kde dohořel, aniž by způsobil větší škodu. Snad to bylo štěstí, že jsme měli půdu úplně od slámy vyklizenou. Za klidu na frontě, ještě před nájezdem, jsme polili všechny trámy a pozednice vodou. I to mělo jistě svůj vliv. Zjišťuji, že obě selata jsou pryč a pes také*.
*) Mezi útočícími vojáky byli Maďaři, kteří psa postřelili, aby mohli vzít prasátka. Ty si odvezli do Ketkovic. Asi za dva dny byli tito Maďaři zajati ruskými vojáky a v Krázce(?) zastřeleni. To jsem se dozvěděl po válce v Ketkovicích. Pes se po válce vrátil, ale s prostřelenou čelistí. Ošetřil jsem ho a pes se vyléčil.
Neděle 6. května 1945
Jen se rozednilo a už jsem prováděl průzkum, co je nového ve vesnici. Znovu jsem se zašel podívat domů. Kulíkův domek dohoříval, zůstalo jen zdivo. Také u Misterů dohořívaly zbytky. Shořelo všechno. Jen holé ohořelé zdi smutně trčely a žalovaly nebesům. U nás byla propálena dřevěná podlaha v kuchyni. Od výbuchu byly vyvaleny dveře do kuchyně i se zárubněmi, sklo se válelo všude. Z vnitřního zařízení co nebylo rozbito, to bylo ukradeno – i koberce ze země.
Rusové, kteří tak statečně odolávali německé přesile, byli pryč. Zákopy kolem dokola domu byly prázdné. Vlezl jsem na půdu a na malé půdě do dvora jsem našel protavený zápalný granát. Opatrně jsem ho vzal a ve kbelíku na vodu jsem ho vynesl do polí za chalupu. Ještě jsem byl doma – to bylo dle odhadu asi tak k 10. hodině – a už se opět vojáci RA vraceli. K nám zase přišel mně už dobře známý voják z vinice a v debatě, kterou jsme ihned rozpředli, mě ujišťoval, že „co skoro jim prijechajut“ posily. „Co skoro“, pravil: „zavtra“!
Ještě nebylo ani po poledni a už Němci zahájili palbu ze vzdálených pozic. Těžké zbraně meli rozmístěny za Sudicemi. Po poledni přijíždějí do vesnice ruské tanky. Ke střetnutí nedošlo. Dovídáme se, že Němci ustupují k západu. Od vojáků, kteří procházeli na rozvědky Procházkovým dvorem, jsem se dozvěděl, že chytili „jazyka“ a ten jim prozradil, že dnes měl být na Lukovany podniknut generální útok. Nájezd, ve kterém měla být vesnice smetena a srovnána se zemí.*
*) Pravdivost nám po válce potvrdil popovický farář Dopita, který se o zmíněných represáliích dozvěděl od Němců – důstojníků- v Popovicích. Snažil se je odvrátit od toho úmyslu, ale neměl úspěch. Útok provedou stůj co stůj! Jak mně sám řekl, díval se z věže kostela na naši hořící vesnici a modlil se za naši záchranu!
Článek byl publikován 4.5.2007
