27.–28. dubna 1945
První seznámení s frontou
Tak jako mnoho jiných našich spoluobčanů i já jsem měl vybudovaný kryt „Pod Kamenným“ a tam jsem byli s rodinou dočasně ubytováni. Měl jsem k tomu dvojí důvod: jednak bezpečí dětí a za druhé já sám jsem už 12. dubna za náletu zmizel z pracoviště a mohl jsem očekávat, že mne budou doma hledat. Tak bylo rozhodně lepší, abych byl pryč. Když jsem zjistil, že se zrovna nad námi Němci zakopávají, tak jsem se dohodl s p. Procházkou z domu č. 17, že se můžeme s celou rodinou schovat u nich, tam že to bude bezpečnější. Celkem byl klid a tak mně manželka naložila na kočárek rok a půl starou Lenku a já jsem s ní jel. Jel jsem přímo po polích k našemu domu. kočárek s Lenkou jsem táhl za sebou. Když už jsem byl pár metrů od našeho domu, padla salva z kulometu. Tak, tak, že jsem uskočil za Misterovu stodolu. Jen jsem ještě zahlédl padající lístky a větvičky ze stromů, jak se krouživě snášejí k zemi. Švagr Hladík, který běžel s malou Věrkou za mnou toto všechno viděl. Za několik okamžiků jsem zjistil, že to po nás střílel jeden Němec, který se domníval, že za sebou táhnu dělo a že už tu jsou Rusové.
Němci věděli, že se na ně tlačí vojska ruské armády, a proto zuřivě využívali výhodnějších pozic a zběsile stříleli. Jen jsme se přesunuli k Procházkům a již se ozývá střelba z kulometů po celé vesnici. Setmělo se. Střelba neutuchá. Nespíme, ale s napětím posloucháme dupot a přískoky vojáků kolem budovy. Ale kterých vojáků? Němců? Rusů?
K půlnoci střelba slábne, až nakonec je slyšet jen dorozumívání se vojáků prostřednictvím lehkých kulometů a samopalů. Je naše obec již osvobozena? Nespíme, ale již za prvního ranního rozbřesku zjišťujeme situaci. Za Procházkovou zahradou i u rybníka zjišťujeme, že tam hlídkují Rusové. Ta naše radost upřímná a horoucí, se srdcem na dlani jsme vítali vojáky, jak nám procházeli dvorem. Unavení, zablácení a nevyspalí, chtěli jen pít. Samou radostí, že už jsou tady, obklopujeme je kolem dokola a posloucháme jejich dotazy. Snesli bychom jim, co jenom by chtěli. Ale oni kdepak!
Dnes je pátek 27. května 1945. Manželka mi připomíná, že mám svátek. Ale není čas na oslavy, když je válka a fronta je v pohybu. A potom, jsme v cizím domě a ještě ve sklepě. Zjišťujeme situaci. Německá vojska neustoupila daleko. V úvoze cesty u hájenky ve směru na Popovice hlídkuje německé kulometné hnízdo. Kolem dokola v lesích Okrouhlíku, na Kamenným (na Vaverkově planičce) jsme uviděli hlídkujícího Němce. V Syřinech, ve Bzovce, všude dokola jsou Němci. Na Babinci se začínají zakopávat.
Řekl jsem již, že v úvoze u cesty do Popovic kousek od hájenky bylo skryto kulometné hnízdo. Toto zpozorovali ze zahrad ruští kozáci. Rozpoutal se krátký, ale tuhý boj. Velitel SS byl zastřelen a další dva vojáci odhodili zbraně, vyskočili z úvozu a vzdali se. Byli eskortováni do Oslavan. Zastřelený SS-mann zůstal ležet v úvoze několik dnů.
Obyvatelé obce se začínají seznamovat s ruskými vojáky a zahrnují je vděčností a láskou. Poskytujeme jim všemožnou podporu a pohostinství. Všude byli rádi viděni. Dle obvazů na rukách i hlavách vidíme, že je dost raněných. Jednoho těžce raněného odvážel do Ivančic Jan Brázda z č, 4.
Sobota 28. dubna 1945
Pohyb bojové linie se zastavil. Z rozhovoru s vojáky jsme odpozorovali, že se říká „Krasnaja armia“. Naše obec je tedy v rukou KA, ale kolem dokola jsou Němci. Čili situace není nijak růžová. Řekl bych, že je krajně nebezpečná.
To se také potvrdilo. Od Babince pronikli Němci až k samému okraji vesnice „ke kapličce“ a v nestřeženém okamžiku na silnici u transformátoru zastřelili 3 vojáky ruské armády a dva koně. V 11 hodin dopoledne byl zapálen dům Karla Laciny č. 164, brzy na to hoří dům Václava Šumbery č. 139. Dělostřelbou byla ustřelena věž kostela. V 18 hodin hoří dům č. 162 Jana Manny. Večer po 20. hodině šlehají plameny z rodinného domku Bedřicha Moravce č. 173. Obec se stala terčem dělostřelecké palby. Neslyšíme výstřelů, ale jen šustot šrapnelů nad našimi kryty a potom jejich rozprask. Usuzuji, že to může být z minometů. Běda, běda – který dům, je zasáhnut? Ten lehne popelem. Dílo zkázy nakonec dovršují tanky, které přijely až do vesnice. Vojáků ruské armády bylo v obci málo a jen s lehkými zbraněmi. Museli ustoupit mnohonásobné osobní i technické přesile.
Ráno se dovídáme, že střepinou byla zasáhnuta Hedvika Hladíková a do nemocnice v Ivančicích ji odvezl František Rozmahel povozem Františka Brázdy. Zastřelený voják, Němec, leží dál na cestě u hájenky, ale už je bosý – bez botů.
Článek byl publikován 27.4.2007
