Rosicko-oslavanští havíři daleko za Uralem
V roce 2006 nám pro potřeby Vlastivědného spolku R-O dal pan PhDr. Miroslav Vespalec k dispozici strojopis své práce „Rosicko-oslavanští havíři daleko za Uralem“ i s fotodokumentací. Se souhlasem autora uvádíme zkrácenou verzi.
V roce 1929 se obrátil tehdejší Sovětský svaz na některé státy o pomoc se založením těžařského kombinátu v kuzbaské oblasti v Prokopěvsku, kde byly objeveny rozsáhlé zdroje kvalitního černého uhlí. Chyběli jim jak báňští odborníci, tak zkušení havíři. Z Německa odjela tehdy do Prokopěvska největší skupina horníků, od nás byl nevětší počet odjíždějících horníků v pěti turnusech z Ostravska a z Kladenska , celkem kolem 700 osob.
Z rosicko-oslavanského revíru v průběhu roku 1932 odjely dvě skupiny havířů, celkem 20 rodin čítajících i s dětmi a ženami 66 občanů.
Z Oslavan to byla rodina Josefa Šmardy, ročník 1901 (zemřel roku 1964), s ním odjela manželka Amálie, ročník 1902 (zemřela 1972), syn Jaroslav , narozen 1922 (zemřel roku 1996) a dcera Amálie, narozená roku 1924 (zemřela 1994). Dále rodina Antonína Skoumala, ročník 1894 (+?), manželka Anna, nar. 1897 (+ 1959) a synové – Antonín nar. 1926 (+ 1991), Viktor, nar. 1927 (+ 1975), syn Čestmír se narodil v Moskvě v roce 1936 a zemřel v roce 2002.
Oslavanští odjeli ve druhé skupině ještě s rodinami: Jeřábka Karla z Příbrami, Cyrila Procházky z Lukovan, Antonína Sýkory ze Zakřan, Františka Přinesdomů ze Zbýšova a Karla Buchálka z Příbrami. Celkem v tomto turnusu odjelo 14 dospělých a 13 dětí. Odjížděli 30. září 1932.
V prvním turnusu, který odjížděl 2. ledna 1932, odjíždělo 23 dospělých a 16 dětí. Byly to rodiny: Rudolfa Svobody z Vysokých Popovic, Jana Hromka ze Zakřan, Vítězslava Víta z Babic, Jana Brůži z Babic, Stanislava Petra ze Zbýšova, Karla Nechvátala ze Zbýšova, Karla Brázdy ze Zbýšova, Stanislava Moose ze Zbýšova (s manželkou, dcerou a synem Stanislavem, který pak bydle v Padochově-Dřevákov. Jeho nejstarší syn Stanislav, ročník 1944, žije v Oslavanech). Dále to byla rodina Václava Karáska ze Zbýšova, Jaroslava Šandery ze Zbýšova, Františka Nevřivého ze Zbýšova, Františka Šalplachty ze Zakřan a Antonín Horák ze Zbýšova, který jel jen do Moskvy jako tlumočník. V Moskvě převzala tlumočení Ruska.
Tato první skupina odjížděla ze Zbýšova autobusem a cestou přistupovali další. Z Brna se cestovalo vlakem. V Bohumíně nastoupila skupina hornických rodin z Kladna. Průjezd Polskem byl hladký, přes pohraniční stanici Něgoreloje do Moskvy, pak přes Ural do Omska, do Novosibirska a na Kuzbas do stanice Prokopěvsk.
U města Omsk měli naši havíři poprvé možnost poznat tvrdé sibiřské podmínky. Silný severní vítr – buran – se sněhovou bouří neumožňoval dále pokračovat v jízdě. Teprve ráno přijela z Omsku další lokomotiva a bylo možné dojet do konečné stanice.
Druhá skupina, ve které jely i naše oslavanské rodiny, odjela 30. září 1932. Podle vzpomínek paní Jeřábkové z Příbrami a její dcery, si můžeme udělat přesnou představu o jejich cestě.
Naše území opustili na železniční stanici Petrovice, průjezd Polskem, přejezd Něgoreloje, zde drsná prohlídka Poláky, pak Moskva a stejná trasa až do Prokopěvska. Loučení s odjíždějícími ve Zbýšově bylo skromné. Příbuzní, sousedé, známí, u některých žen se objevily i slzy a hlavně přání: „Brzy pište, ať víme, jak to tam opravdu vypadá.“ U vlaku na Zastávce bylo přihlížejících více. Za všechny odjíždějící se rozloučil Karel Jeřábek z Příbrami, řekl, že jedou do svobodné země, kde není útlaku a kapitálu. Stejně jako Šmarda v Oslavanech, platil pan Karel Jeřábek v Příbrami za váženého občana., byl členem zastupitelstva obce. Občané tehdejší Československé republiky ztěží mohli pochopit ruskou skutečnost. Řízené hospodářství, potraviny na příděl, textil a spotřební zboží bylo a nebylo. Tehdejší Rusko připomínalo opravdu rozrušenou zemi, jak ji popsal M.A. Šolochov. Rolníci odpovídali na násilnou kolektivizaci zapalováním úrody, porážením dobytka a bořením svých hospodářských usedlostí. Tehdejší sovětská realita byla tedy naprosto jiná, než si představovali naši občané. Ve vlaku jely i hornické rodiny z Kladna. Ty byly na svůj pobyt v Rusku lépe připraveny. Vezly sebou všechny zbývající svršky, aby je mohly prodávat do moskevských bazarů. Cena za jeden pánský oblek se pohybovala až kolem pěti set rublů. Rodiny z našeho regionu takto „vybaveny“ nebyly. Kladeňáci jim říkali „hloupí Moraváci“. V Moskvě je očekávali zástupci uhelné společnosti Kuzbas-Ugol a pak na druhý turnus Šacht-stroj.
V Moskvě se zdrželi tři dny a zde se také teprve dozvěděli, že jejich cesta vede až na dalekou Sibiř. Vyprávěli, že českým výpravám se líbily široké moskevské ulice plné lidí, kteří mluvili různými jazyky a přeplněné tramvaje. Údiv a nepochopení vyvolávaly fronty lidí před obchody s chlebem a potravinami. Na ulicích probíhal výměnný obchod. Oblékání jim připadalo uniformované, skoro všichni jim připadali zádumčiví a ustaraní. Čili v porovnání se zidealizovanými představami, tvrdá skutečnost. Ale lidé, se kterými přišli do styku, byli velmi srdeční. V Moskvě si prohlédli památky, navštívili kino, měli společné stravování v restauraci, děti mohly navštěvovat školku. Po třech dnech se vydala výprava směrem na východ do Novosibirska. Stanislav Moos, tehdy desetiletý kluk, vzpomínal, jaké měl představy o Sibiři „Z vyprávění starších i z četby jsem věděl, že do těchto míst posílala carská vláda vyhnance. V cestopisných knížkách se psalo o tom, že se zde nachází všude obrovské ale dosud neobjevené bohatství. Že je to země nedotčená dosud příliš civilizací. Jako kluk, žijící v hornické kolonii na Majrově, v blízkosti lesa, už jsem se viděl toulat voňavou tajgou, viděl plno zvěře, potoky či řeky plné ryb. Nadšení mých rodičů už tak velké nebylo. Ti si uvědomovali více realitu. Kolik odvahy jim ještě zbývá, aby jako obyvatelé středoevropského Československa dokázali žít ve vzdálené Sibiři?“
Cesta z Moskvy do Novosibirska trvala čtyři dny a čtyři noci. Už od hranic Sovětského svazu se jelo v pohodlných spacích vozech, kde bylo i dost prostoru pro děti na hraní. Nikde s nepřesedalo. Dlouhá cesta do Novosibirska byla přerušovaná jen na větších nádražích. Úkolem mužů bylo obstarat vařící vodu na čaj, úkolem žen připravit něco k jídlu. Na každé stanici byla vřelá voda k dispozici. Na každé stanici čekala spousta lidí, čekali až několik dní, jízdenku dostali až se uvolnila místa ve vlakové soupravě. Cestování našich výprav jako by nebralo konce, cestovali již přes deset dní. Manželky začaly zpochybňovat cíl cesty. Některé s pláčem naříkaly: „Kam pořád jedeme. Vidíme nějakou vesnici či městečko, lidi v zemljankách, sem tam pár stromů, někde holá step. Takhle vypadá ten budoucí ráj?“ Vytvořila se skupinka , která tvrdila, že po příjezdu na místo se okamžitě budou chtít vrátit.
V Novosibirsku se zdržely obě skupiny našich havířů dva dny. Zůstali ubytováni v železničních vagonech na nádraží a tak měli znovu příležitost pozorovat ruskou společnost. Podle rozhovorů šlo o lidi různých národností. Byli mezi nimi i lovci kožešin, ozbrojení a zarostlí. I zde seděli, polehávali či spali jednotlivci či skupiny čekající na jízdenky. Novosibirsk byl tehdy krajským městem, ovšem nijak výstavný nebyl. Mezi přízemními, dřevěnými domky byly vyšší cihlové, postavené už po první světové válce. I zde, jako na všech větších nádražích, byl k dispozici kypjatok, vařící voda na čaj nebo na teplou polévku. Pro zbýšovské děti byl velkým zážitkem pohled na velikou řeku Ob. Zde bylo na ředitelství dolů rozhodnuto, že byli havíři z turnusu přiděleni do prokopěvského revíru. Byla podepsána hospodářská smlouva, rozdány potraviny na další cestu a odjelo se do konečné stanice, kam cesta trvala dalších 16 hodin. Jelo se však veseleji, cestovní útrapy měly skončit. Někteří už si malovali plány na vlastní rodinný domek na okraji tajgy, samozřejmě s pěknou zahrádkou, život takový , jaký žili ve své rodné Moravě.
Účastníci lednového turnusu byli překvapeni tuhou zimou a množstvím sněhu. Prokopěvsk tehdy neměl ještě vlastní nádraží. Osada i nádraží se v roce 1932 jmenovaly stanice Usjaty. Teprve během dalších 10-ti let vyrostl Prokopěvsk z malé dělnické obce ve veliké čtvrt milionové město. V roce 1935 měl již dvanáct tisíc obyvatel, byl tehdy základním centrem těžby uhlí v Kuzbasu a dodával nejlepší koksovatelné uhlí. Šachta „Koksovaja“ byla jednou z největších na světě. Dodávala tři miliony tun uhlí ročně. (pozn.: Rosické doly v nejvyšší slávě v roce 1963 vytěžily 751 tis. tun a ve srovnatelné době - v roce 1935 pouze kolem 400 tisíc tun všechny doly) .
Na nádraží čekali na naše havíře „izvoščici“ se sáněmi a odvezli je k provizornímu ubytování. Přízemní dřevěný dům s dlouhou chodbou, kde každá rodina dostala přidělenu jednu místnost , vybavenou postelemi. Vchod byl ze společné chodby. Na obou koncích byla společná kuchyně, kde se stále topilo a stále byla připravena vařící voda. Asi po půl roce se tyto „lednové“ rodiny stěhovaly do jednoposchoďových domů, zčásti dřevěných, zčásti zděných. Každá rodina měla byt se dvěma místnostmi a kuchyní, zařízeno nejnutnějšími věcmi a nábytkem. Podzimní turnus již přijel do těchto domů. Lednoví osadníci jim prostřeli na stoly ubrusy a do váziček dali vše, co podzimní sibiřská příroda nabídla. (Ze vzpomínek sester Nechvátalových.)
Rudolf Svoboda popisoval nový domov v Prokopěvsku takto: Naše hornická kolonie vznikla jako všechna hornická města – náhle. Jako mávnutím kouzelného proutku. Ulice byly rovné jak podle pravítka, stejné patrové domy s malými, útulnými bytečky, s kamny z omítnutých cihel, které se každý týden čerstvě obílily. Bez kanalizace, bez vodovodů. Pitná voda se rozvážela. Muži s vousy promrzlými rampouchy se zastavili denně s velkým sudem na saních před domem a lidé si nosili vodu do velkých dřevěných kádí v předsíni.“
Děti viděly však Sibiř jinak. Tak také prožívala svůj pobyt v Prokopěvsku Věra Tichá-Faltysová, která přijela za svými rodiči roku 1933. V dospělosti se stala spisovatelkou a pak ve své knížce Balada českého vojáka, svoje zážitky popsala velice romanticky.
Vedení prokopěvských dolů v průběhu roku 1932 dokázalo vytvořit takové ubytovací podmínky, aby zahraniční specialisté, jak byli naši horníci nazýváni, byli spokojeni. Přizpůsobili tomu i stravování. Každý se mohl v jídelně najíst do sytosti. Chléb byl dvojí. Cerný a bílý, servírovaný na zvláštních talířcích. V jídelně vařily české kuchařky, které vítaly strávníky v naškrobených zástěrkách a bílých šátcích, jídlo bylo opravdu jako domácí. Zájemci si je odnášeli v bandaskách a košících. Musela však být ustavena stravovací komise, protože někteří strávníci tohoto nadbytku zneužívali. Komise pak dohlížela na to, aby si každý vzal tolik chleba, kolik snědl v jídelně. Jen svobodní nebyli v množství omezováni. Některé rodiny se však v jídelně nestravovaly, nakupovali v prodejnách, určených jen pro zahraniční specialisty. Sortiment zde byl dosti bohatý, i když bylo třeba respektovat skutečnost, že v této době existoval ještě přídělový systém.
Ředitelství v Prokopěvsku řídilo celkem 36 šachet vzdálených od místa bydliště čtyři až šest kilometrů. Všechny tyto doly byly v počátečním stadiu výstavby. V jejich čele stáli Rusové, teoreticky sice na výši, ale s minimálními praktickými zkušenostmi. Totéž je možno říci i o havířích. Byli to většinou obyvatelé z okolních vesnic, nezvyklí na těžkou práci pod zemí a tak provoz šachet byl nepříznivě ovlivňován velkou fluktuací. Pomocné práce vykonávali mužové, kteří byli sem posláni na jaře 1933 z Kubáně a od Donu za trest, že nechtěli vstoupit do kolchozů. Říkalo se jim „specpreselenti“. Bydleli v zemljankách v blízkosti naší kolonie a jejich jedinou mimopracovní povinností bylo hlásit se v určitou dobu u místní milice. Jinak měli volný pohyb. Neměli zájem o dobrý chod šachet. Vzpomínali na poměry za cara, kritizovali, že po 15 letech nedošlo k odstranění lístkového systému a že většina obyvatel trpěla hladem a bídou. Havíři chodili do práce zpočátku pěšky. Když bylo sucho, tak to šlo, horší bylo na podzim nebo v období dešťů. Nejsložitější byly příchody na noční směnu. V zimě byly kruté mrazy doprovázeny ještě vichřicemi, které trvaly někdy čtyři až šest dní. Protože uhelná sloj vystupovala až 50 centimetrů pod povrch, byla dobývána obvyklým povrchovým způsobem a okolí šachet vypadalo jako měsíční krajina. Při cestě ze směny se stávalo, že některý z havířů padl do vykopaného kráteru. Tuto situaci ještě komplikovali „specpreselenti“, kteří ze svých zemljanek po našich havířích stříleli. Později byl přidělen autobus, se kterým jezdil jeden z Ostraváků. Postupně naši lidé ve spolupráci s domácími vybudovali základy pro městskou elektrickou dráhu, která pak spojovala průmyslové centrum s nově vybudovaným sídlištěm do tak zvané Turganě.
Zpočátku byl obrovský nedostatek jakéhokoliv pracovního nářadí a náčiní, vzpomínali bývalí havíři. Přes obrovské bohatství dřeva v blízké tajze chybělo vhodné dřevo pro výdřevu, bylo nedostatečné větrání, nedostatek stlačeného vzduchu, opotřebované vrtačky a sbíječky, které se při práci rozpadaly. Přestože směny byly jen šestihodinové, akumulátorové lampy nevydržely ani po celou pracovní dobu. Vytěžené uhlí a kamení se nakládalo ručně do pětimetrákových vozů, bez kuličkových ložisek. Ty odváželi koně. Nejvíce problémů bylo s odvětráváním šachet. Protože práce v uhlí i v kameni se prováděly výhradně střelbou, bylo třeba dlouho čekat, až kouř po odstřelu z uhelného předku odejde. Prvním rokem se improvizovalo i na povrchových zařízeních. Prvním rokem byla koupelna v dřevěném baráku a měla oddělení pro zahraniční dělníky. Voda často netekla, k pití se musela převařovat. Někteří havíři si na šachtě jen opláchli ruce a obličej a dodatečně se myli až doma. Šachty byly vyraženy do hloubky 50 metrů, na povrchu se tyčila dřevěná těžní věž. Vozy byly na pět metráků, do těžní klece se vešlo pouze pět lidí. Proto většina našich havířů chodila do práce po tak zvaném nultém horizontu – štolou a pak 50 metrů po schodech.
Po roce došlo k velkému zlepšení. Byl vyražen hlavní překop, vybetonován šachetní komín, náraží a hlavní chodby, krátce na to postavena těžní věž s moderním skipovým zařízením, v dole začaly jezdit elektromobily a dvaapůltunové vozy. Ve srovnání s poměry na šachtách u nás, byli jsme překvapeni, že přímo v podzemí byla zřízena lékařská ambulance a v případě potřeby dojel lékař až na příslušné pracoviště. Na vzdálenější místa vozily havíře speciální vlaky a od ústí šachty se chodilo krytou chodbou do lampárny a do koupelny. Ve zvláštním oddělení odložil každý svůj pracovní oděv, šel pod sprchy a pak přešel do čistého oddělení, odkud bylo možné přejít do kanceláří, závodního klubu, k holiči a do kantýny. Po výstavbě nové koupelny se mokré oblečení dávalo do sušárny a ženy tam zaměstnané, prováděly menší potřebné opravy. Tak byly počáteční problémy po roce úplně odstraněny.
Pracovalo se v pracovních skupinách, brigádách. Havíři zvolený zástupce pak jako jediný vyřizoval stížnosti či požadavky jednotlivců nebo kolektivu. Před příchodem našich havířů zde pracovaly již tři naše brigády havířů z Kladna a Ostravy. Z lednového turnusu byl Rudolf Svoboda v průběhu roku 1932 vyhodnocen jako vzorný pracovník. Jedním z vynikajících razičů-překopářů byl Stanislav Petr ze Zbýšova a Stanislav Moos ze Zbýšova. Byli vždy mezi těmi, kteří byli vyhodnocováni a vyznamenáváni. V květnu 1935 obdrželi oba titul „Mastěr uglja“, nejvyšší dosažitelný titul v hornictví. Stejným způsobem si vedl i oslavanský Josef Šmarda.
Pracovní směna trvala šest hodin, sjezd a výjezd se do této doby nepočítal. Průměrný výdělek našich horníků byl kolem sedmi rublů za směnu. V prvních třech měsících byl stanoven základ – 150 rublů. Pak byl zaveden úkolový plat. Když pracovník plnil normu na 90 procent, obdržel mzdu ve výši sto procent. Při plnění normy nad sto procent, obdržel mzdu ve výši 110-115 %. Naše pracovní začátky byly provázeny pochopitelně řadou nedostatků, na některých pracovištích trvalejšího rázu. Někdy jsme mívali dost nevyužitého času. Chybělo dřevo, vzduch, prázdné vozy, nepřišel střelec. V takových případech musel vyrovnat ztrátu ušlé mzdy ten pracovník, který nedostatky zavinil. Kvalita práce byla vedením šachty i techniky velmi pozorně sledována. Nekvalitní práce musela být okamžitě opravena, bez nároků na úhradu.
V tehdejších letech měl Sovětský svaz nedostatek vlastních odborníků. Pracovala zde řada německých, amerických a jiných inženýrů a středních technických kádrů, kteří byli dobře placeni. Noví dělníci, kteří přicházeli, byli většinou z kolchozů, bez zkušeností. Museli se naučit zacházet i s novou technikou. Proto tato strojní zařízení vykazovala často vážné poruchy. Zahraniční specialisté byli zejména zpočátku velmi preferováni. Nebylo dost dobře možné srovnávat úroveň našeho dělníka s pracovníkem ruským, který přišel ze zemědělské oblasti.
Rudolf Svoboda byl v letních měsících roku 1935 pověřen revírním výborem horníků důležitým úkolem. Zorganizovat a vést „Dům oddychu“ pro jednodenní pobyt horníků prokopěvského rajonu. Měl ve státní bance otevřený účet šedesát tisíc rublů a jeho úkolem bylo, aby Domem oddychu prošlo v letních měsících čtyři tisíce nejlepších havířů. Úkol splnil nad očekávání dobře a byl odměněn zvláštní finanční odměnou tři tisíce rublů. Domem oddychu prošli všichni naši havíři a celá řada z nich – Nevřivý, Jeřábek , Nechvátal, Skoumal, Šmarda, Moos a Procházka – dostali za vzornou práci v roce 1934 jako odměnu týdenní pobyt v Moskvě či Leningradě. Jiní byli vybráni k rekreační jízdě parníkem po řece Volze od Gorkého až do Stalingradu. V noci pluli, přes den zastavovali v jednotlivých městech.
Sověti byli velmi dobře informováni, kdo do jejich země přijíždí a s jakým politickým přesvědčením. V polovině třicátých let, kdy se začala vyhrocovat politická situace v Evropě i u nich, bylo navrženo všem příslušníkům kolonie, aby si do určité doby zažádali o sovětské občanství. S podáním žádosti rodiny nepospíchaly, zvažovaly se klady a zápory , byly obavy, že ztrátou českého občanství se trvale přetrhají pouta s vlastí. Většina rosicko-oslavanské hornické kolonie patřila mezi ty váhavé a podala žádosti poměrně pozdě. Jen Karel Nechvátal se stal občanem SSSR roku 1936. Dne 16. prosince 1937 byl zatčen policií v Prokopěvsku a od té doby je nezvěstný, nepodal nikomu zprávu
Společenský a kulturní život v hornické kolonii Čechů byl klidnější, i kdy i zde byly nařízeny některé úkoly. Například – Vybrat ze svého středu učitele a zahájit výuku českých dětí, vydávat pravidelně nástěnný časopis a zajistit, aby nejdéle do roku nedošlo k odjezdu ani jednoho českého horníka zpět do republiky.
Život v kolonii popsala Věra Tichá-Faltysová takto (zkráceně). Nedaleko od kolonie vyrostl prostorný klub Vorošilova, kde se odbývaly zábavy, jedenkrát týdně se zde promítaly filmy, hrála se ochotnická divadla, pořádaly různé akademie. Pěvecké, taneční, hudební , ale i kroužky ručních prací a kreslení se předháněly v aktivitách. Vedoucími byli dobrovolníci. Byla zde také česká kapela, vedená Chorázem z Kladna. Češi si přinesli sebou kus české kultury. Bylo možné přijít do čistých českých domácností, české mámy chodily v naškrobených bílých zástěrkách a bílých šátcích. Vedle veškeré práce stačili naši lidé zorat kus políčka, nasázet brambory a zelí, na zelených pásech mezi domky nasázeli zeleninu, pěstovali králíky, prasátko, někdo držel i krávu a kozu. Činže byly zanedbatelné, uhlí bylo pro havíře zdarma. Jen sibiřské vichřice, burany, trvající několik dnů , zanášející domy až k prvnímu patru sněhem, byly kruté. Nedostatek ovoce byl nahrazován spoustou kyselého zelí.
Na život dětí v koloniích vzpomínala také Drahomíra Pospíšilová-Jeřábková z Příbrami. Vzpomínala, že o zahraniční děti se starali odborní pracovníci. Děti byly zapojené do zájmových kroužků, prázdniny trvaly tři měsíce. Jezdilo se na pionýrské tábory do tajgy , k řece Kumys, tábory byly mezinárodní, Češi, Rusi, Němci, Kirgizi, Tataři, Mongolové a Číňané.
Už v průběhu prvního roku některé rodiny (především německé) odjížděly zpět do své vlasti. Proto byli zahraniční dělníci vyzváni, aby navrhli taková opatření, která by jejich problémy a nedostatky odstranila a bylo tak zabráněno odjezdům. Z obou našich skupin se vrátily po necelém roce čtyři rodiny. Rodina Šanderova, Brázdova a Přinesdomů ze Zbýšova a rodina Buchálkova z Příbrami. Ve dvou případech šlo o zhoršení zdravotního stavu a ve dvou případech se nedokázaly manželky adaptovat zejména na tvrdé přírodní podmínky Sibiře.
Česká havířská kolonie dávala o sobě vědět po celém Prokopěvsku. V utvořeném redakčním kroužku měli hlavní roli manželé Františka a Václav Karáskovi z Rosic. Václav Karásek byl organizátorem kulturního života mezi Čechy. Vedl pěvecký kroužek, branou organizaci, hrál různá divadla, byl jedním z organizátorů české dechové hudby. Podílel se na organizování českého vysílání v prokopěvském rozhlase, jeho manželka Františka spolu s ním organizovala všechny akce žen v české kolonii. Tato manželská dvojice, i když ne jediná, dala celou svoji duši pro práci mezi rodinami českých horníků v Prokopěvsku. Ve městě fungoval rozhlas po drátě a českému vysílání zde byla vyhrazena jedna hodina denně.
Bylo nařízeno zřídit českou školu a vybrat vhodné učitele. Problém pedagogů byl rychle vyřešen. Byli vytypováni z řad horníků a ti byli posláni na univerzitu v Tomsku a zde vyškoleni. Ostraváci Jan Golík, vzdělaný a sečtelý samouk učil zeměpis, přírodopis a matematiku , Emil Hecht-Lahůlek vyučoval chemii, fyziku a přírodopis. Lažnovský Jaroslav z Kladna vyučoval rýsování a pracovní výchovu. Z naší kolonie byl vybrán Václav Karásek z Rosic, jeho oborem byla čeština a dějepis, ze zbýšovského Karla Nechvátala byl šikovný matematik. Měli obtížnou práci. Chyběly české učebnice, některé byly zajištěny z různých zdrojů, jiné přeloženy z němčiny. Schopnější žáci pomáhali slabším. Rodiče a učitelé organizovali jejich zájmovou činnost. Kroužek divadelní vedl Václav Karásek z Rosic a pěvecký Jan Buchvaldek z Ostravy. Nelze pochybovat o tom, že práce hornických pedagogů byla velmi úspěšná. Řada jejich bývalých žáků po návratu do republiky a po letech okupace vystudovala vysoké školy.
Léta ubíhala, kruté sibiřské mrazy střídala krátká, žhavá léta. Mladí dospívali, a bezstarostnost prvních nadšených let života se vytrácela. V zemi se nedařilo dosahovat vysněné skutečnosti, začalo se hovořit o stupňujícím se třídním boji a o pronikání třídního nepřítele, o potřebě bdělosti. To byl krůček k vytvoření atmosféry nedůvěry a podezřívání. Začaly čistky a později i zatýkání, které postihlo inteligenci, důstojníky a především cizince. V roce 1937 bylo sovětskými orgány rozhodnuto, že kdo nemá státní občanství SSSR, musí zemi opustit. Paní Františka Karásková vzpomínala, že se odjíždělo ze Sovětského svazu po skupinkách. Některé rodiny se ještě zdržely delší dobu v Moskvě, čekaly na povolení výjezdu do Československa. Pak bylo teprve možné odjet. Společně s rodinou Karáskovou se vracela rodina Karla Jeřábka z Příbrami, do republiky přijeli 17. října 1937. Tedy po pěti letech.
Mezi prvními navrátilci byl Rudolf Svoboda z Popovic. 9. května 1936 utrpěl totiž na dole Kirov v Leninsku těžký úraz při závalu stropu - nalomení páteře. Po měsíčním léčení v ruské nemocnici byl dán do domácího ošetřování. Naši havíři museli vždy po šesti měsících žádat o další povolení pobytu. Rudolfu Svobodovi pobyt už prodloužen nebyl a proto koncem června 1936 opustil jejich území.
Neradostnou cestu domů měly rodiny Skoumalova z Oslavan a Nechvátalova ze Zbýšova. Vraceli se bez živitelů. Antonín Skoumal z Oslavan byl zatčen přímo na šachtě pro podezření z vyzvědačské činnosti pro nejmenovanou kapitalistickou velmoc. Jeho starší syn Antonín Skoumal později reagoval na tuto tragickou zkušenost tím, že když Němci v červnu 1941 vpadli na území SSSR, on se přihlásil dobrovolně do německé armády, aby na ruské frontě pomstil smrt svého otce.
Karel Nechvátal ze Zbýšova byl zatčen 16. listopadu 1937. V té době měl sovětské státní občanství. Zajištěni byli údajně v té době všichni cizinci. Češi pak prý byli propuštěni, aby mohli odjet domů. Obě dcery Karla Nechvátala odjely s matkou do Moskvy žádat o povolení odjezdu do republiky. Jejich matka se ještě jednou vrátila do Prokopěvska čekat na vízum a obě její dcery (Vlasta 16 roků, Blažena 12 roků) zůstaly v Moskvě na našem zastupitelském úřadě. Nikdo se o ně příliš nestaral. Aby si zasloužily „svůj krajíc chleba“ vyvážely sníh, roznášely dříví – živily se prostě jak se dalo. Do Zbýšova přijely s matkou v březnu 1938. Ale i zde je nečekalo nic dobrého. Jejich složitou sociální situací se zabývalo i zbýšovské obecní zastupitelstvo. Jak je uvedeno v zápise z 30. 6. 1938, domovské právo ve Zbýšově jim nebylo uděleno, byla zde podmínka, až získají československé státní občanství. Toto schválila jednohlasně celá rada, až na Antonína Jaška, který odešel z této schůze, je zapsáno „jako předpojatý“. I za protektorátu komplikovalo život oběma děvčatům ruské občanství, o které žádal jejich otec. Byly považovány za příslušnice Sovětského svazu. Jejich matka nedostávala žádnou podporu a za mladší Blaženu musela platit garanci 120 korun měsíčně. Problémy trvaly i po osvobození v roce 1945, když se chtěla tehdy čtyřiadvacetiletá Vlasta vdát a zjistila, že je stále vedena jako sovětská občanka. Matka Josefa, aby získala tak zvané právo chudých, podala si v červenci 1949 žádost k Okresnímu soudu v Rosicích, aby byl její manžel Karel Nechvátal prohlášen za mrtvého. Rodina Nechvátalova se pokusila ještě v polovině osmdesátých let minulého století získat nějaké informace o otci, bohužel bez úspěchu.
Pamětní kniha obce Zakřany uvádí: „Několik, v dřívějších letech z obce se vystěhovavších občanů do Ruska, bylo odtud asi po pětiletém pobytu vypovězeno a vrátili se domů, kde byli postupem doby zařazeni do svého dřívějšího povolání“. Složitější situaci měla zakřanská rodina Jana Hromka. Ta se 31. 12. 1937 obrátila na zakřanské obecní zastupitelstvo se žádostí o finanční výpomoc. Dne 5. března 1938 bylo “ Na žádost Jana Hromka z 31. 12. 1937 povoleno vyplatiti mu dodatečně vánoční výpomoc 50,- Kč.“ Co asi za to paní Hromková svým synům koupila?
Rudolf Svoboda byl asi měsíc po svém návratu zatčen a vězněn sedm týdnů v krajské věznici v Brně na Cejlu. Byl odsouzen na čtyři týdny vězení pro zakládání ilegálních mládežnických organizací na Rosicku a Náměťsku v období 1926-1928. Václav Karásek byl přijat po dvouměsíční nezaměstnanosti jako pomocný dělník u firmy Keller a spol. v Rosicích. Zde musel přečkat válku, protože – podle vzpomínek jeho syna Václava – konali u nich četníci pravidelné prohlídky. Problémy měli i ostatní navrátilci. Nesnadnou úlohu měly i děti . Je zajímavé, že vzpomínaly na bohatý tamní život, chyběla jim bohatá zájmová činnost, musely se vyrovnat se změnou životního stylu.
Na Prokopěvsk vzpomínali nejraději ti, kteří byli oněch prožitých pět roků ještě v dětském věku.
Účastníci lednového odjezdu 1932
Dne 2. ledna 1932 odjíždělo 23 dospělých a 16 dětí.
Ze strojopisu PhDr. Miroslava Vespalce: „Rosicko-oslavanští havíři daleko za Uralem“
Zkrácenou verzi připravila: Jarmila Plchová, členka Vlastivědného spolku Rosicko-Oslavanska
Článek byl publikován 18.10.2007, poslední změna 10.1.2010
