Třaskavý plyn
Byl směsí metanu se vzduchem. Pokud byl obsah metanu v důlních větrech vyšší než 9,5 %, nestačilo množství kyslíku ve větrech na dokonalé spálení metanu a ten tak shořel na kysličník uhelnatý CO. Kysličník uhelnatý byl prudce jedovatou součástí. Metan CH4 je plyn bezbarvý a bez chuti a zápachu. Byl obsažen jako pohlcený plyn v uhlí a při dobývání z uhlí vyprchával.
Dobývání se děje pod tlakem. Při rubání uhlí nastával podobný jev jako při otevření láhve starého vína. Rovnovážný stav se porušil, nastal spád plynů směrem menšího tlaku a nejmenšího odporu a plyny vystupovaly v důlních prostorách a mísily se s důlními větry.
Větší nebezpečí bylo hned při otevření sloje, dosud neporušené, než na pracovištích, kde byla sloj s již mnoha chodbami. Dokonalejší větrání umožňovalo vhánět do dolu takové množství větrů, že při řádném vedení větrných proudů důlními prostorami docházelo k takovému zředění metanu, že pak jeho obsah v důlních větrech nebyl nebezpečný.
Ve směsi větrů, kde bylo do 14 % metanu, již nebylo nebezpečí exploze. Oheň v takové směsi hasne a ani elektrická jiskra ji nezapálí. Je-li ve vzduchu rozvířen uhelný prach, je jeho směs za určitých podmínek výbušná. Podnět k explozi může vzniknout zapálením směsi buď plamenem odstřelu, výbuchem důlních plynů, ale i elektrickou jiskrou a otevřeným ohněm.
Schopnost exploze uhelného prachu vzniká jeho prudkým zahřátím. Vznikající plynné zplodiny spolu s kyslíkem obsaženým ve vzduchu tvoří explozivní plynné směsi. Exploze uhelné prachu mívají katastrofální následky.
Taková exploze se skládá obvykle z celé řady rychle za sebou probíhajících menších explozí, účinek zvyšuje komprese větrů a koncentrace směsi prachu před postupujícím plamenem. Proběhne všemi důlními prostorami a zcela je zpustoší.
Zápalnost metanu nastává při teplotě asi 650 stupňů C. Zápalnost uhelného prachu od 300–450 stupňů C. Při explozi střeliva vznikaly teploty přes 1000 stupňů. Volný jemný uhelný prach, který byl ve vzduchu byl velmi nebezpečný. Také záleželo na vlhkosti.
Doly na Rosicku-Oslavansku patřily k dolům s velkým nebezpečím třaskavých plynů.
Od 1. 4. 1850 řídil zbýšovské doly těžařstva Lásky Boží Antonín Hondl. Ve své kronice „Paměti obce Zbejšova“ doslovně uvádí: „Třeskot a jako račí bzučení bicích (třaskavých) větrů bylo tak silné, že ti tři dělníci na předku u sebe pracující hlasitě mluviti museli, by sobě rozuměli.“
V průběhu těžby v rosicko-oslavanském revíru došlo k řadě důlních výbuchů na dolech Františka, Kukla, Anna, Antonín, Ferdinand a Julius. Největším důlním neštěstím v revíru byl výbuch třaskavých plynů na Dole Františka v Padochově v roce 1860, kdy zahynulo 53 horníků. Druhým největším důlním neštěstím byl výbuch na Dole Kukla v Oslavanech v roce 1921, kdy při výbuchu důlních plynů a následném výbuchu uhelného prachu zahynulo 26 horníků a množství horníků bylo popálených.
Rozdělení dolů podle nebezpečí
Doly byly rozděleny podle obsahu metanu v důlních větrech. Do I. třídy nebezpečí patřily doly, jejichž větry během 24 hodin obsahovaly pod 2 m3 CH4 na 1 tunu těženého uhlí, do II. třídy nebezpečí patřily doly, jejichž větry během 24 hodin obsahovaly 2-10 m3 CH4 na 1 tunu vytěženého uhlí. Do třetí třídy patřily doly s obsahem nad 10 m3 CH4.
Rosické uhelné doly, n. p. Zbýšov u Brna patřily od roku 1980, kdy došlo k plynodynamickému jevu, při kterém zahynuli 2 horníci, k dolům II. třídy nebezpečí a k dolům s nebezpečím průtrží uhlí a plynu.
Článek byl publikován 23.9.2006
