50 LET OD DOKONČENÍ PRVNÍ ETAPY HLOUBENÍ NOVÉ JÁMY JINDŘICH II VE ZBÝŠOVĚ U BRNA
50 LET OD DOKONČENÍ PRVNÍ ETAPY HLOUBENÍ NOVÉ JÁMY
JINDŘICH II VE ZBÝŠOVĚ U BRNA
(1960 – 1964)
Výstavba dolu Jindřich II - demontáž hloubící těžní věže (1967)
V letošním roce 2014 si připomínáme výročí 50ti let od dokončení první etapy hloubení nové jámy Jindřich II ve Zbýšově u Brna. Hloubení, které prováděla Výstavba kamenouhelných dolů, n. p., Kladno závod 42 Zastávka (VKD) bylo nejprve v roce 1964 ukončeno v hloubce 1 250 m a v roce 1974 byla jáma prohloubena na konečnou hloubku 1 458 m, čímž se stal Důl Jindřich II nejhlubším dolem na černé uhlí v ČSSR a jedním z nejhlubších i v rámci střední Evropy.
V roce 1960 těžil na ložisku černého uhlí v Rosicko-oslavanském revíru národní podnik Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna. Podnik organizačně patřil do Sdružení kamenouhelných dolů Kladno, kam patřily jak Kladenské doly, n. p., Kladno, tak i ostatní malé černouhelné revíry v ČSSR (Západočeské uhelné doly, n. p. Zbůch u Plzně a Východočeské uhelné doly, n. p., Malé Svatoňovice).
Rosické uhelné doly, n. p. Zbýšov u Brna se v roce 1960 členil na dva samostatné závody.
závod Václav Nosek v Oslavanech s odloučeným úsekem Anna ve Zbýšově u Brna
závod Antonín ve Zbýšově u Brna s úsekem Julius v Zastávce u Brna
Těžební situace na závodě Antonín ve Zbýšově u Brna byla značně složitá. Těžba ve vozech z 8./9 patra (hloubka 1 004 m) a 9. patra (hloubka 1 048 m) závodu Antonín se dostávala na povrch nejprve slepou jámou č. 100 na 7. patro (hloubka 900 m), následně pozemní lanovkou na překopu 7. patra k jámě Antonín a teprve potom jámou Antonín na povrch. Od jámy potom šly vozy s těžbou lanovou dráhou na třídírnu u starého dolu Jindřich.
Stav jámy Antonín byl dobrý, byť se jednalo o první svislou jámu revíru, zaraženou v roce 1846. Povrch dolu byl v letech 1932 – 1936 zbourán a postaven zcela nově podle projektu Škodových závodů v Plzni, Českomoravské-Kolben-Daněk v Praze a Vítkovických železáren v Ostravě – Vítkovicích. Jáma (v roce 1960 již hluboká 901,4 m) byla rekonstruována do soudkovitého profilu a vyztužena cihelnou a betonovou výztuží. Takto rekonstruovaný Důl Antonín byl uveden do provozu v roce 1937. Kapacita těžního zařízení jámy Antonín byla 795 tun/den.
Značně jiná situace ovšem byla u slepé jámy č. 100 a staré jámy Jindřich.
Slepá jáma č. 100 o průměru 4,7 m a celkové hloubce 227 m spojující 7. patro (hloubka 900 m) až 10. patro (hloubka 1 128 m) byla jedna z nejlépe vybavených slepých jam revíru. Budována byla již během válečných let, ale dokončena až v roce 1953, instalováním nového těžního stroje v podzemní strojovně na 7. patře. Kapacita jámy byla 850 tun/den, čímž převyšovala i hlavní jámu Antonín. Byla ovšem založena v nevhodném místě, kde na ni působily jak tektonická porucha v její blízkosti, tak těžební práce v jejím okolí. Náklady na údržbu neustále rostly a často muselo být těžení přerušeno vzhledem k déle trvajícím výlukám v provozu.
Stará jáma Jindřich byla zaražena v roce 1854. Měla obdélníkový profil, výztuž z dřevěných srubů do hloubky 694 m a od hloubky 694 m do konečné hloubky 904 m měla soudkovitý profil a výztuž z cihelného zdiva. Do roku 1937 sloužila jako těžní jáma. Po převedení těžby na nově rekonstruovaný sousední Důl Antonín zůstala jako pomocná pro odtěžení kamene a dopravu dřeva a materiálu do dolu. Kapacita jámy byla 45 m3 dřeva/den. Stav této jámy byl ovšem už od poloviny 40. let špatný, mnohdy až katastrofální. Na jámu působily důlní tlaky způsobené dobývacími pracemi, čímž se jámový stvol deformoval a křivil. Často docházelo k zaklesnutí klecí v jámě při pomalé jízdě. Okolní, značně agresivní důlní vody prosakovaly do jámy, destabilizovaly okolní horniny a poškozovaly již tak těžce zkoušenou jámovou výztuž. Údržba byla značně složitá, zdlouhavá a velmi často také nebezpečná. Těžní stroj, převezený na začátku 40. let z dolu Simson, byl ve špatném stavu. Brzdová soustava tohoto stroje byla nevyhovující. Proto panoval zákaz jízdy mužstva a doprava materiálu do dolu se mohla dít vždy pouze s protiváhou druhé klece. Rozhodovalo se, zda jámu kompletně rekonstruovat v různém rozsahu a provedení včetně povrchových objektů, nebo vyhloubit zcela novou jámu. První úvahy se objevily ve studii ,,Investiční celek Jindřich RUD “ z roku 1952, kde se v několika variantách uvažovalo o rekonstrukci původní jámy, nebo vyhloubení zcela nové. V roce 1957 byl schválen projekt na rekonstrukci původní jámy. Po havárii a následném závalu v průběhu prací byla rekonstrukce přerušena a později úplně zastavena. Zával byl odstraněn a následovaly další nekonečné dohady co dál až bylo nakonec rozhodnuto a definitivně schváleno, vyhloubit novou těžní jámu Jindřich II, která se měla po dokončení stát hlavní těžní jamou závodu Antonín pro střední a severní oblast revíru.
Nová těžní jáma Jindřich II byla zaražena 8. 11. 1960 ve vzdálenosti 100 m jiho-západně od staré jámy Jindřich.
Průměr jámy byl 6 m. Výztuž do hloubky 32 m byla dvouplášťová cihelná (mezi plášti byl použita latexová izolace proti agresivní důlní vodě). Od hloubky 32 m do původních 1 250 m potom z litého betonu B 250 o tloušťce 50 cm. Stejný druh výztuže byl použit i pro dohloubení na konečnou hloubku 1 458 m v roce 1974.
Jáma zpřístupňovala nejprve 7., 9. a 10. patro, později pak i 11., 12., 13. patro. Na 7. patře se nacházela strojovna pomocného těžení, které bylo umístěno v hlavní jámě a bylo vybaveno klecí s protizávažím.
Profil jámy rozdělovaly hlavní rozpony U26 ukotvené oběma konci ve výztuži a pomocné rozpony U24 jedním koncem ukotvené v jámové výztuži a druhým na hlavní rozponě. Svislá vzdálenost rozpon činila 4 m. Ocelové průvodnice pro hlavní těžní oddělení jámy měly krabicový profil 150 x 150 x 8 000 mm. Pro pomocné oddělení jámy byly použity průvodnice dřevěné, lepené o profilu 160 x 160 x 6 000 mm. Přes ohlubeň, 7., 9., 10., 11. a pozdější 12. a 13. patro byly průvodnicové tahy u klecí hlavního oddělení přerušeny a nahrazeny ocelovým rohovým vedením. U pomocného těžení bylo rohové vedení pouze na 7., 11., 12. a 13. patře. Lezní oddělení bylo vzhledem ke klecím situováno čelně a vybaveno ocelovými žebříky o délce 8 m. Jámou byly v konečné podobně vedeny potrubní tahy se stlačeným vzduchem, výtlačným potrubím a také elektrické a sdělovací kabely.
Hloubení disponovalo jedním těžním strojem BFM 5850 pro hlavní těžení a jedním těžním strojem BFM 5850 pro revizní klec. Hlavní těžení pracovalo dvojčinně s okovy o obsahu 2 m3 do hloubky 720 m, 1,5 m3 do hloubky 1 200 m a 1 m3 do hloubky 1 250 m. Okovy sloužily pro dopravu horniny z hloubení a dopravu mužstva. Revizní klec sloužila pro dopravu materiálu na pracovní poval a nouzový výjezd mužstva z hloubení
Dvouetážový pracovní poval v hloubení sloužil současně i jako napínací. Jeho horní plošina fungovala jako pracovní pro vystrojování jámy ocelovými nosníky a lezním oddělením, na spodní plošině byly umístěny vrátky nakladačů a ostatní zařízení. Obě pracovní plošiny měly otvory pro jízdu okovů. Poval byl zavěšen na osmi lanech synchronizovaných vratů SW 10, umístěných na ohlubni jámy.
Betonovací forma, tj. ocelové dveřové bednění vysoké 2 m s hmotností 22 tun, sloužilo jako šablona pro provádění jámové výztuže. Bylo zavěšeno na čtyřech lanech pod pracovním povalem, což činilo nemalé problémy.
Pro dopravu betonové směsi sloužilo spádové potrubí o průměru 150 mm. Výroba betonovací směsi na povrchu byla zajištěna dvěma míchačkami K 500 s kompletním příslušenstvím, zázemím a přísunem surovin. Vše bylo umístěno pod střechou jámové budovy.
Větrání hloubení zajišťovaly dva ventilátory DM 1120. Lutny měly průměr 500 mm a byly připevněny objímkami na jámovou výstroj.
Pro nakládání horniny sloužily dva sovětské nakladače KS 3. Vrtání bylo prováděno vrtacími kladivy VK 28 v počtu 10 - 12 kusů.
Zařízení staveniště odpovídalo modernímu pojetí té doby. Těžní věž pro hloubení typu Ostroj (v detailech upravená) umožňovala bezpečné hloubení až do konečné hloubky stanovené projektem bez dalších úprav. Věž byla kompletně zapažena dřevem a jámová budova zakryta.
Na jihovýchodní straně byla vybudována kompresorovna vybavená původně třemi vzduchem chlazenými (WS 6,2 EKO) a třemi vodou chlazenými kompresory (výkon 10 m3/hod). Vzhledem k přehřívání vzduchem chlazených kompresorů, byly tyto nahrazeny dalším vodou chlazeným kompresorem 3 DSK 350-1 s hodinovým výkonem 25 m3 stlačeného vzduchu.
Jáma byla k 1. 1. 1964 dohloubena na hloubku 1 250 m a umožnila koncentraci těžby ze závodu Antonín a úseku Julius tj. ze střední a severní části revíru na tuto jámu a nové
10. patro v hloubce 1 128 m.
Rekonstrukce a výstavba povrchu svěřená generálnímu dodavateli Průmyslovým stavbám Gottwaldov ovšem v této době ještě zdaleka nezačala. Vzhledem k problémům a situaci v sektoru paliv a energetiky, útlumu neefektivních provozů bylo rozhodnuto po dokončení rekonstrukce, centralizovat těžbu celého revíru pouze na nový Důl Jindřich II a postupně zrušit organizačně i prakticky dvouzávodovou (od 1966 provozy) strukturu podniku.
V roce 1966 se započalo se stavbou nových šaten, koupelen, kantýny, vrátnice a rekonstrukce kotelny, která pokračovala po celý rok 1967. V roce 1967 započala demontáž hloubicí těžní věže, likvidace strojoven hloubících těžních strojů, kompresorovny pro hloubení a celkové terénní úpravy v místě ohlubně jámy včetně budování železobetonových patek pro ocelovou konstrukci těžní věže. Ocelová konstrukce těžní věže byla nad jámou montována teprve začátkem roku 1968. Následně byla celá těžní věž vysoká 46,3 m vyzděna cihelnou vyzdívkou. V hlavě věže byl zabudován čtyřlanový těžní stroj s třecím kotoučem
4K 4016 (r. v. 1967), poháněný dvěma stejnosměrnými elektrickými motory o výkonu
1 700 kW. Těžní stroj byl vybaven automatikou ZPA pro těžbu. Na čtyřech lanech o průměru 40 mm byly zavěšeny dvě čtyř etážové klece pro dva vozy JDV 0,95 m3 na etáži za sebou. Na ohlubni byla vybudována jámová budova s automatickým oběhem vozů a výklopníky. Tento komplex byl spojen s třídírnou pásovým mostem.
Nový Důl Jindřich II byl uveden do zkušebního provozu 1. 7. 1968 a do trvalého provozu potom od roku 1969.Po převedení těžby na novou jámu byla v průběhu roku 1969 likvidována lanová dráha z dolu Antonín na třídírnu a dále pokračovaly práce v areálu dolu, výstavba dřeviště, úpravy terénu, spojení a inženýrské sítě mezi dolem Jindřich II a Antonín atd. Vše vyvrcholilo v roce 1970, kdy byla zasypána stará jáma Jindřich.
V roce 1974 byla jáma Jindřich II (od roku 1973 centrální jáma celého revíru) prohloubena na konečnou hloubku 1 458 m. Bylo vybudováno náraží na 12. a 13. patře, čímž byla symbolicky výstavba nového dolu Jindřich II dokončena. Prohloubení bylo prováděno opětovně pracovníky výstavbového závodu VKD, n. p., závod 3, Zastávka u Brna.
Co říct na závěr ? Pravděpodobně se brzo s dolem Jindřich II rozloučíme definitivně. Těžní věž tohoto typu a konstrukce byla v naší republice pouze nad dvěma jámami, a to nad výdušnou (skipovou) jámou č. 1, závodu 1, Dolu Jan Šverma v Ostravě a nad naším dolem Jindřich II ve Zbýšově. Prvně zmiňovaná se již poroučela do hornického nebe a asi už nezabráníme, aby ji tam náš Důl Jindřich II nenásledoval. Proto na něj nezapomeňme a mějme otevřené oči, dokud tu je. Až nám zmizí, zbude nám jen vzpomínka a pár bláznů, hrdých na to, že byly, anebo že patří mezi havíře, včetně největšího blázna…..mě.
Petr Kubinský
Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska
Článek byl publikován 6.4.2014, poslední změna 6.4.2014
