Zastrčený permon
Měsíčník Oslavan OKNO 2/2004 (vzpomínka na dětství v Havírně)
Mezi místními permony jsem nebyl jmenován.
Snad pro jejich nesouhlas s mým chováním. Důvodem však také může být odlehlost mého podzemního království. Mnohokrát bylo vysloveno, že Havírna je republika sama pro sebe. Takže ten nadpis je možná i správný. Právem mohu být považovaný za zastrčeného permona. Jsem vládce hlubin jedné z nejkrásnějších částí Oslavan, kde člověk prvně zasáhl plnou silnou do podzemí , které od věků patří nám, permonům. Překrásné údolí potůčku Balinka až k Lukovanům, Barborské či Anenské údolí až k Majrovu, ale také území až k padochovským skalám patří pod moji vládu. Z toho je již jasné, že nejsem nikdo jiný, než Verkhofák. Ale slyším také na jméno Verkhofáček, jak mě líbezně oslovují víly Balinečky.
Balinské údolí je teď tiché. Pulzoval zde však před časy velice rušný život. Právě toto místo si za svůj domov vybrali těžaři až z Tyrol. Nemohli si vybrat lépe. Údolíčko chráněné z obou stran prudkými stráněmi, pod nimi bystrý potůček plný raků a rybek běliček. Zabezpečení vstupní části do jejich Werkhofu vyřešili jednopatrovou budovou od severovýchodní stráně až k potůčku. Vstup byl vyřešen průchodem - jakýmsi tunýlkem touto budovou, širokým asi 6 metrů, který vedl pod celou její šíří. To byl jediný přístup do obydlené části. Mezi protější jednopatrovou budovou a touto vstupní, vzniklo malé náměstíčko, plac. Dále pak již byly dvě úzké uličky, většinou s domky řemeslníků. Opravdu si nemohli vybrat lépe. To se jim to stavělo. Stavební materiál měli přímo u ruky. Cihlářská hlína v havírenském hliňáku, v Balinech vápencová skála přímo vyzývala k postavení vápenky, kámen bylo možno odebrat z padochovských skal nebo ze skály Taliánské ve Verpachu. Obojí co by kamenem dohodil. Voda v potůčku tak blízkém, že jeho bublavé zurčení je doprovázelo na každém kroku. Vápenka i cihelna byla v provozu ještě několik desetiletí po odchodu těžařů. Velmi rád jsem je pozoroval. My, permoni, uznáváme lidský fortel, který byl obzvláště zapotřebí v podzemí při dobývání uhlí.
Zvykl jsem si na lidi, uznávali jsme se navzájem. Havíři, kteří fárali do mého hlubinného království , byli obyčejně prostí, hodní taťkové od mnoha dětí, které museli uživit. Po letech opravdu získali havířský fortel a i v tak těžkých nelidských podmínkách si věděli rady. Všeobecně to byla cháska rozverná, ba někdy až dětinská, ale vždy připravena kamarádovi pomoci.
Přivykl jsem lidem. Když pak těžaři prodali podnik a utichl havířský pracovní ruch v těchto místech Oslavan, bylo mi smutno. A někdy v té době jsem začal nepozorovaně chodit za lidmi nahoru - na světlo boží. Však mi to ostatní oslavanští permoni měli velice za zlé. Sledoval jsem jejich práci v balinské vápence, a když pak založili oba rybníky, bylo zde moc dobře. Někdy v té době se do nových rybníků přistěhoval krajánek hastrman, říkali jsme mu Baliňák. To bývaly večery. Baliňák sedával na vrbě a nacpával si svou dýmku, víly Balinečky tančily s roji světlušek svoje tanečky, větřík čeřil vodu v potůčku a já rád zapomněl, že mé místo je tam dole, v podzemí. Ve dne chodily všechny havírenské děti do Balin. V létě se koupaly v rybnících, povalovaly na loučce, trhaly voňavé jahody a navlékaly je na nejdelší stébla trávy, která našly. A co teprve truskavce. Lepší jahodu nikdo neochutnal, než právě truskavce ze strání "U vápenky". A také zde rostl indiánský chlebíček, děti ho přímo milovaly. Nad bývalou vápenkou rostla nejkrásnější jíva, každé jaro obsypaná chlupatými bílými lesklými kočičkami, které však brzy měnily barvu a rozzářily se žlutě svými pylovými tyčinkami.
Chodívalo se sem na procházky, na hřiby, vykoupat se a zrekreovat tělo i duši. Několik let jsem pozoroval jednoho havírenského tatínka s děvčátkem. Vždy po noční směně přicházel s drobounkou holčičkou na ramenou do borového lesíka. Zde si sedli do trávy, chvíli si povídali a pak táta usnul. Děvčátko česalo jeho vlasy a hlídalo, jestli někdo nepřichází, to by tátu rychle vzbudilo. Po hodince zdřímnutí se táta probouzel a měl celou hlavu plnou copánků, které mu děvčátko za tu dobu z vlasů upletlo. Právě v tomto borovém lesíku rostly nejkrásnější bedle z celého okolí. A na protějších stráních , zarostlých doubky, rostlo plno hřibů. Každý Havírňák měl své jisté místo-plac, kde určitě vždycky hřiby našel. Naproti vápence, v lesních sečích, růstávaly hřiby-smrže. Sem také chodili kluci na jaře na březovou vodu. V prvním Kubálkově žlíbku rostly panské hříbky. Ve druhém Kubálkově žlíbku kvetly nejkrásnější konvalinky a podléštky a nejeden mládenec právě sem vodil svou milou. V tomto nádherném kouzelném údolí nechyběla ani studánka s čirou vodou. V zimě zde byl opět ráj pro děti. Bruslilo se na rybnících a po celé délce potoka. Bylo vše prostější a jednodušší. Zimní boty byly vlastně šněrovací kožené komisňáčky s tvrdými podpadky. Na ty se kličkou přišroubovaly brusle a už se řádilo na ledě. Každý rok se opakovalo, že nedočkaví kluci , ba i holky, se proháněli po rybníce dříve, než byl pořádný led. A vždycky to končilo stejně. Led se prolomil a na kost promáčený rošťák plný strachu z výprasku, našel útočiště v jeskyni nad vápenkou. Zde si kluci udělali oheň a sušili promočené šaty. Každý rok stejný obraz. Na saních se jezdívalo havírenským "vévozem". Sáně přímo letěly. Ale klukům to vše nestačilo, dělali si skokánky. Kolik saní se přitom zde proměnilo v hromádku dřevěných třísek.
Silnice z Havírny do Oslavan nevedla, jen prašná vozovka a podél ní stezka pro pěší. Děti chodily do školy ve skupinkách a obyčejně si krátily cestu přes les, kde vedla pěšinka přímo až nad Taliánskou skálu na Stříbro.
Zde se již přecházelo na silnici. Pokud nebylo možno se vydat do školy touto cestičkou, muselo se jít podél vozovky. Na Novém Světě u Vazu, kde vytékala pitná voda, začínal být potok lemován hustým pámelníkem.
To bylo něco pro kluky. Pokaždé byl některý dostrkán do hustého porostu. Pokud ho pámelník udržel, bylo dobře, ovšem také kluk mnohdy propadl a pád končil až u potoka. To měl pak pilno kouknout do aktovky, co se stalo s obsahem a zda pak nebude následovat domácí tátovo narovnání. Z těchto mých školáků jsou teď tátové a mámy, dokonce i dědkové a báby. Pracovali snad ve všech možných oborech a řemeslech, ale také jako zemědělci, báňští odborníci, elektrárenští, také obchodnice, sekretářky, zahradníci, také učitel, ale také pilot stíhacích letadel, ekonom, dále voják-plukovník čs. armády, který byl členem vrcholového velení. Vyrostla zde také baletka brněnského národního divadla. Z Havírny vzešli dva vynikající kapelníci, kteří vyučovali hře na housle a klavír a ještě bůhví na koho jsem zapomněl.
Nejvíc však vzpomínám na starou Havírnu. Říkalo se, jak jsem již vzpomínal, že je republikou sama pro sebe. A také byla. Na place, jak jmenovali místní havírenské náměstíčko, po celé délce nad potokem rostly kaštany a pod nimi byly lavičky. Zde sedávali jak mladí, tak staří. Žilo se zde družně, sousedsky. Dospělí rokovali a děti si zde hrály svoje hry. Tenkrát se hrávalo "na žmučku" - schovávanou, hrála se čampa, pak na slepičí krok, na státy, tichá pošta, na řemesla, na zahradníka a na kdoví co.
A co teprve havírenské rozmarýnové hody. Vyhlášené v celém okolí. Měly svou nezaměnitelnou a neopakovatelnou atmosféru, již z důvodu místa, kde se konaly. U vstupní brány-průjezdu byla presence, neproklouzla bez placení ani myška. Plac byl dost prostorný, takže stoly s židlemi mohly být krásně umístěny podél zahrádek a pod kaštany, jen však do dvou třetin. Pak nastupoval nedotknutelný prostor pro taneční plac, uprostřed s vysokou májou - vysokým kmenem smrku, nahoře s ponechanou ovětvenou částí. Mája se stavěla den před hody. Byl na ní připevněn šáteček první stárkové. Když mája stála, začala velká starost pro stárky, museli ji uhlídat přes noc do konání hodů, protože největší hanbou bylo, když se podařilo mužským z okolí máju podříznout. Proto se muselo celou noc hlídkovat. Kapela vyhrávala z malého pódia umístěného v čelní zahrádce. Vyfintěná ženská část a vymydlená mužská část netrpělivě posedávala na židlích a vyčkávala příchod průvodu krojovaných stárků. Stárci i stárkové přicházeli v překrásných krojích, většinou hanáckých. Radost pohledět. Celý plac náhle rozkvetl v kytici barev. Zazpívali, zatančili a zahájili vlastní hody zaváděním. To znamená, že stárci prosili o tanec ženy, sedící u stolů , v kole se s nimi několikrát v rytmu hudby zatočili a zavedli je k některému z přítomných mužů , který nastupoval jako tanečník na jejich místa. Stárkové činily to samé, ovšem v mužské části přítomných. Tak se zábava velice rychle a vesele rozproudila. Ještě bylo zvykem , že při hodech asistoval policajt. Byl to obvykle vybraný místní šprýmař, který uměl pobavit. Byl převlečený do uniformy policajta snad z Rakousko-Uherska. Držel velice důležitý nástroj v ruce, vařečku, kterou měřil odstup tanečníků. Který tanečník tančil přitisknut k tanečnici a neměl odstup na vařečku, byl pokutován. Byl odveden k šenku a zde musel zaplatit a vypít velkého panáka. Tančilo se a zpívalo do ranních hodin. Druhý den byly domlatky. Tak se říkalo navazující taneční zábavě, která již byla kratší a mnohdy již bylo znát, že u hodovníků nastupuje únava.
I na toto rád vzpomínám a nejen já, ale i víly Balinečky, které vystrašeně a stydlivě nakukovaly z protější stráně přesto, že je lidé nemohli vidět. Ve dne jsou průzračné jak bělavý obláček.
Čas letí rychleji než voda v Balince. Svět se hodně změnil. Ani Balinka už není co bývala, dokonce ani Balinské údolí. Ze sousedů se stali spoluobčané, střežící nějak nepřirozeně moc své soukromí. Jsou vzdělanější, žijí na vyšší úrovni, jak říkají, ale nevím, nevím, zda žijí lépe. Stýská se mi po bývalých strýcích a tetách, po večerních sousedských sedáncích pod kaštany, po starém údolí, plném veselých dětských hlásků. Zůstávám stále častěji a častěji tam dole, v podzemním království, kde hlídám poklady, o kterých lidé ještě nic netuší. Viděl jsem již mnoho na tomto světě. Kdybych mohl, vzkázal bych lidem, vracejte se tichnouce, pokorně a po špičkách do svých rodných míst a naslouchejte. Možná, že budete mít štěstí a zahlédnete na chvíli cípek košilky svého dětství.
Neumím psát, proto jsem toto svoje vyprávění nadiktoval bývalému děvčátku z Havírny, kterému žádný starousedlý Havírňák jinak neřekl, než "Jarinka".
Havírenský permon Verkhofáček
(Pl)
Článek byl publikován 15.3.2012, poslední změna 16.3.2012
